BIBLIOTÉKA LITERÁRNYCH NOVÍN

ÚRYVOK Z KNIHY

Příhoda

Reither uhasil cigaretu a v tom okamžiku se ozval zvonek, krátké, ale odhodlané zazvonění, podíval se na sebe, na pulovr, jakého se člověk jen velmi těžko zbavuje, když si na něj jednou zvykl, dárek od Kressnitzové k jeho minulým kulatinám. Moment, zavolal a pulovr svlékl, natáhl si košili s náprsními kapsami, svou košili z dávných veletržních dnů, kdy se do kapes přesně vešly letáčky jeho podzimního programu, k ní nosil koženou bundu, měl ji stejně jako zapalovač celou věčnost a teď visela v šatně. Cestou ke dveřím se dotkl límce bundy, zažil s ní už víc než nezvanou večerní návštěvu, teprve pak stiskl kliku — někdy člověk o něčem ví, ještě než se to stane, díky náznaku, vibraci, jako zvířata, když zneklidní před zemětřesením, a jakmile pootevřel dveře, ukázalo se, co ještě před chvílí patřilo k onomu neprobádanému světu částic: před rohožkou stála ona hnací síla čtenářského kroužku a stála tam v letních šatech.

Co pro vás můžu udělat? Reither ještě stačil připojit Dobrý večer, než propadl kouzlu jejích rovněž letních střevíčků a viděl, že sám je jen v ponožkách. Je pozdě, promluvila, jestli jsem vás od něčeho vyrušila, třeba od sledování televize, je mi to líto. Nechci vás dál rušit, jen bych si s vámi ráda domluvila schůzku, řekněme zítra, v jedenáct hodin, v krbovém foyeru?

Návštěvnice — třebaže přesně vzato ještě návštěvnicí nebyla — nyní stála oběma střevíčky napůl na rohožce, výstižnější by bylo mluvit o obou nohou, protože se přes ně táhly jen dva mátově zelené řemínky, stála tu tedy v sandálech, jež však v sobě neměly nic zdravotního, připomínaly spíše nervózní vážku a Reither od nich dokázal jen pomalu zvednout pohled. Televizor vůbec nemám, odpověděl, takže mě od něj ani nemůže nic odtrhnout. A co to má být zítra za rozhovor, o co jde? Tu otázku by zřejmě položil každý, nejspíš jinými, přívětivějšími slovy, teprve teď pozvedl oči natolik, že pohlédl na ženu přede dveřmi, bylo to ale víc než pouhé pohlédnutí: výstižným výrazem by podle něj v tomto případě byl úžas. Díval se totiž do tváře, která v druhém člověku okamžitě vyvolá myšlenku, jak asi vypadala před lety, oslnivě krásná, prostě proto, že v ní ještě stále bylo něco oslňujícího, s modrošedýma očima, provizorně vyčesanými vlasy v barvě skořápek pistácií, solidním nosem, avšak s jemným chřípím, k tomu bledé, plné rty, plné kvůli té bledosti; byla mladší než on, ale nijak dramaticky. Jde o náš čtenářský kroužek, odpověděla. Ale dovolte, abychom si o tom promluvili ve dne, tak tedy zítra? Odhrnula si z čela několik uvolněných vlasů a ten poslední odfoukla, Reither se opět zadíval na její letní střevíčky. Prosím vás, odkdy se o čtení povídá lépe přes den než v noci? Námitka ho samotného překvapila, ne proto, že by byla nesprávná, nýbrž proto, že zněla lehkomyslně, skoro jako pozvání. Předsedkyně čtenářského kroužku si tiše odkašlala, vypadalo to, že zvažuje výhody a nevýhody dne a noci. Ale mnohé rozhovory se vedou lépe, když jsou lidé zcela bdělí, opáčila.

Plný formát