BIBLIOTÉKA LITERÁRNYCH NOVÍN

ÚRYVOK Z KNIHY

Slib

Zaběhnutý řád věcí, jemuž jsme přivykli, se kolem nás měnil.

Změnila se moje čtvrť. Před druhou světovou válkou zde žilo jen pár chasidských komunit. Pět let po ní se to tu chasidy jen hemžilo. Ze sirného chaosu koncentračních táborů přicházely k nám do Williamsburgu pouhé zbytky, jeden z podhůří, dva z vesnice, tři z městečka, tmavé, zádumčivé postavy v dlouhých černých pláštích s černými klobouky, dlouhými vousy a pejzy vlajícími po stranách vyhublé tváře, s očima nepřítomnýma, jako by to byly černé ohnivé koule zahleděné dovnitř do svých soukromých vidin pekla.

V této části Brooklynu se usadili, aby zde znovu postavili svůj spálený svět. Rodiny byly zničené; a oni se znovu ženili a zakládali nové rodiny. Dynastie se rozpadly; starší chasidi se sešli a vytvořili nové dynastie. Děti byly povražděny; nové manželky jako by teď byly neustále těhotné. A pět let po válce se Lee Avenue, williamsburská hlavní třída, zaplnila jejich knihkupci, knihvazači, řeznickými krámy a hostinci, prádelnami, obchody se svíčkami, potravinami, zelinářstvími, domácími potřebami a železářstvími. Vývěsní štíty byly psané anglicky a jidiš, majitele zdobil dlouhý vous a jarmulka. Křesťané zpoza pultů vymizeli. Jak Italové, Irové a Němci, tak i pár rodin, které uprchly před španělskou občanskou válkou, všichni se odtud odstěhovali.

Změnila se ulice, kde jsem bydlel. Šlo o tichou, platany lemovanou uličku ústící do Lee Avenue. Žil jsem tady celý život s otcem a Máňou, Ruskou, která se o mě chodila starat od té doby, co krátce po mém narození zemřela má matka. Ulici tvořila řada dvoupatrových domů z hnědého pískovce. Všechny měly malé travnaté zadní dvorky a upravené přední zahrádky s kvetoucími hortenziemi, které svítily na slunci jako obrovské sněhové koule. Potom se nastěhovali noví obyvatelé. V jejich světě neměly stromy, tráva a květiny žádný význam. Ulice proto začala vypadat stále zanedbaněji. Travnaté dvorečky za domem rychle zpustly, hortenzie uvadly a pískovec dostal zašlý, omšelý kabát. Dokonce i pižmová vůně pajasanů ze dvorků brzy vyprchala.

Změnila se škola, kterou jsem navštěvoval. Seminář a vyšší chlapecká škola Samsona Rafaela Hirsche stály na Bedford Avenue blízko Eastern Parkway v brooklynské čtvrti Crown Heights. Za války to byla malá ortodoxní ješiva a vyšší škola s předměty v anglickém jazyce, jediná svého druhu ve Spojených státech. V poválečných letech se začala rozrůstat. Přibyly k ní další budovy a oddělení, jednotlivé katedry se rozšiřovaly, stoupl počet pedagogů a v posledních měsících mého závěrečného ročníku zde bylo otevřeno magisterské studium. Někdy během léta – těsně poté, co jsem ji pět let po skončení války dokončil – přejmenovali školu na Hirschovu univerzitu. Dál jsem chodil do ješivy, abych se mohl stát rabínem.

Zima přišla toho roku pozdě. Indiánské léto se protáhlo a platany v ulici se zvolna zachvívaly v mírném větru. Listí se udrželo na stromech až do začátku listopadu. Pak ho byla ulice najednou plná. Cítil jsem pod nohama tenké, křehké, zkroucené plátky, které kdysi ve větvích hýřily svěží zelení. Holé platany se tyčily proti obloze a vypadaly, že čekají na zimu. Koncem prosince vzduch najednou ochladl a řezal do tváří. Když jsem jednou začátkem ledna kráčel mezi obnaženými stromy ze školy domů a sledoval pošmourně šedé nebe plné těžkých mraků, ucítil jsem na obličeji první vločky sněhu. Přišla zima.

Můj otec celou zimu pracoval na knize o Talmudu. Psal odpoledne, pokud nevyučoval, a každý večer až do noci, kromě šabatu a svátků. Z domova odcházel jedině tehdy, když šel do školy nebo výjimečně na schůzku s kolegou, případně do knihovny vzácných rukopisů v Semináři Zachariáše Frankela, což byla neortodoxní ješiva a pedagogický institut na Eastern Parkway.

Na sklonku jara jsem se na jednom večírku seznámil s Ráchel Gordonovou. Studovala na Brooklynské univerzitě, kde se specializovala na anglickou literaturu. Když jsem se s ní poprvé setkal, zaujala mě skutečnost, že je to neteř profesora Abrahama Gordona, který přednášel židovskou filozofii na Semináři Zachariáše Frankela a jehož knihy rabíni z mé velice ortodoxní školy zavrhovali a posmívali se jim. Začali jsme spolu chodit. Měli jsme radost, když jsme zjistili, že část nastávajícího léta strávíme oba v letovisku poblíž Peekskilu, městečka asi třicet mil od New Yorku. Jejím rodičům tam patřil domek a my s otcem jsme si u stejného jezera rok co rok v srpnu pronajímali chatu.

První červnový týden jarní počasí náhle skončilo náporem horkého dusna. Tmavě odění chasidi na Lee Avenue se v prudkém žáru potili, ale platany v mém bloku zastiňovaly ulici a v noci foukal větřík a já otevřeným oknem svého pokoje slyšel, jak šelestí listí ve větvích.

Ráchel odjela s rodiči na letní byt poslední týden v červnu. Jedno nedělní ráno uprostřed července jsem ji zajel navštívit, a poznal jsem tak jejího bratrance Michaela, který s nimi trávil prázdniny. Michael byl předčasně vyspělý, čtrnáctiletý kluk s posmutnělou tváří. Zatímco já s Ráchel jsme si šli odpoledne zaplavat a zaplachtit, četl si knihu o astronomii. Předtím se toulal několik hodin po pláži a sbíral žáby a mloky. Když jsem se v noci vracel domů, New York byl tím horkem celý jakoby omámený.

Počátkem srpna jsme si s otcem sbalili několik tašek a vyrazili na chatu. Toho dne teplota vystoupala na víc než čtyřicet stupňů, a dokonce i Lee Avenue podlehla létu a zůstala pustá a prázdná, stojatá hladina třpytivého asfaltu sálající ve slunci.

Plný formát