Stalo se to patnáctého března během odpolední procházky.
Obloha za okny byla tmavá a po okně stékal mokrý sníh. Loudala jsem se k šatně a záviděla starším holkám, že na procházku nemusí. Povinnou dávku zdravého pohybu na čerstvém vzduchu si splnily cestou do školy a ze školy a vrátily se celé mokré. Promáčené boty vycpané starými výtisky Rudého práva, jindy pečlivě shromažďovaného k odevzdání do sběru, usychaly v šatně pod dřevěnou tělocvičnou lavičkou a navlhlé kabáty zapáchající starým potem visely na ramínkách. Při pohledu na splihlé svršky se mi ven chtělo ještě méně, ale rozvrh je rozvrh a nijak husté mokré sněhové vločky nespadaly do kategorie „zdraví ohrožující počasí“, jako byly bouřky, vichřice nebo průtrže mračen, které jediné — snad s výjimkou nemoci — nás mohlo od procházky osvobodit.
Obula jsem se, ze svého věšáku s číslem 9/3 jsem si vzala kabát, okolo krku jsem si obmotala šálu, navlékla čepici a rukavice a zařadila jsem se vedle Zuzany až na konec dlouhého spořádaného dvojstupu. Mlčky jsme prošly vrátnicí a vyrazily na obvyklou trasu. Šly jsme svižně, bylo jasné, že ani vychovatelky nebyly procházkou v předjarním počasí nadšené a chtěly ji mít co nejrychleji za sebou. Mokré vločky se mi lepily na obličej, roztávaly a stékaly v tenkých pramíncích na bradu. Přikrčila jsem se, bradu otřela do šály a pozorovala jsem chodník pod nohama. Rozbředlý sníh se měnil v šedou vodnatou břečku a při každém došlápnutí se rozstřikoval do stran.
„Necákej!“ okřikla mě Zuzana.
„Já to nedělám naschvál,“ namítla jsem a záměrně jsem zvysoka šlápla do louže. „To by vypadalo takhle. Jééé, promiň.“
I když mi Zuzana byla ze spolubydlících na pokoji věkem nejblíž, nikdy jsme si neměly co říct. Táňu jsem respektovala jako dobrou velitelku, protože nás nechávala v klidu žít a zbytečně nás nebuzerovala. K Janě jsem v té době ještě vzhlížela. Její málomluvnost jsem považovala za znak moudrosti. Spojovala nás láska ke knihám. Vůbec jsem si tehdy neuvědomovala, že já miluju knihy kvůli kráse slov a spletitým příběhům, zatímco pro Janu jsou únikem do jiných světů.
Na Zuzaně nebylo zajímavého vůbec nic. Připomínala nádobu, která se plní průzračnou tekutinou slov, jež nám v domově vštěpovali. Neměla nic navíc. Žádná vlastní úvaha nebo nápad nedodaly čiré kapalině zajímavější odstín. Byla ideální chovankou domova. Vlastně byla mým zrcadlovým odrazem, i když jsem to tehdy neviděla, ale asi jsem to podvědomě cítila. Možná to byla právě ta nudná podobnost se mnou, která mě na ní tolik dráždila.
Došly jsme ke galanterii na rohu ulice a zabočily doprava. Nohy na šedých dlažebních kostkách podkluzovaly, a tak jsme šly soustředěně, téměř mlčky a v duchu jsme odpočítávaly kroky a minuty, které nás dělily od cíle cesty. Ulice byly skoro prázdné, pracovní doba v továrnách a kancelářích ještě neskončila, a kdo nemusel ven, nikam nechodil, jen na rozích ulic stály vojenské hlídky. Procházely jsme alejí mírně se svažující k centru. Tam jsme ale nikdy nedošly, naše obvyklá trasa odbočovala těsně před náměstím doprava a pak vedla po okraji města kolem řeky a sportovišť obloukem zpátky k domovu.
Úryvok z knihy Listopád
© Alena Mornštajnová
