Právě jí připadl úkol, aby mi v době, kdy mi bylo asi devět let a chodil jsem do školy na okraji Dartmooru v jihozápadní Anglii, poskytla poučení o přírodě a také o Bibli. Mě i mé kamarády brávala na procházky do obzvláště líbezné části mé krásné rodné země a učila nás rozpoznávat ptáky, stromy a rostliny. Kolik toho jen bylo k vidění v živém plotě, jaký údiv v nás vyvolávala vajíčka nalezená v důmyslně postaveném hnízdě!
A když nám kopřivy popálily nohy (museli jsme nosit krátké kalhoty), pomohl nám uklidňující účinek listu šťovíku, který byl hned při ruce. To vše mi utkvělo v paměti, stejně jako „myslivecké muzeum“, v němž místní venkované vystavovali krysy, lasičky a jinou havěť, stejně jako predátory dodávané nejspíš nějakým méně laskavým bohem. Jestliže si přečtete nesmrtelné venkovské básně Johna Clara, zachytíte v nich harmonii a atmosféru, kterou se vám snažím popsat.
Později jsme při vyučování dostávali potištěný proužek papíru nesoucí název „Bádej v Bibli“; do školy jej posílala jakási státní instituce dohlížející na výuku náboženství. (Ta byla, spolu s každodenními bohoslužbami, povinná a vynucovaná státem). Proužek obsahoval jeden verš ze Starého nebo Nového zákona a naším úkolem bylo tento verš vyhledat a vysvětlit třídě nebo učitelce, písemně nebo ústně, oč v něm běží a jaké z něj plyne poučení. Tohle cvičení jsem miloval a dokonce jsem v něm vynikal natolik (podobně jako Bertie Wooster – postava z povídek P. G. Wodehouse; pozn. překl.), že jsem v něm byl v hodinách náboženství hodnocen jako „nejlepší“. Byl to můj první úvod od praktické a textové kritiky. Přečetl jsem všechny kapitoly před veršem i po něm, abych si byl jist, že jsem „pochopil“ původní smysl. A dokážu to i dnes, ke značné nelibosti některých mých nepřátel, a stále si vážím těch, jejichž styl je někdy zavrhován jako „pouze“ talmudický nebo koránový nebo „fundamentalistický“. Je to i velice dobré a užitečné duševní a literární cvičení.
Přišel však den, kdy nešťastná, drahá paní Wattsová zašla příliš daleko. Ve snaze spojit své dvě role, tj. učitelky přírodopisu a náboženství podle Bible, pravila: „Tak to vidíte, děti, jak je Bůh mocný a štědrý. Všechny stromy a trávu udělal zelené, tedy v barvě, která je pro naše oči velice uklidňující. Jen si zkuste představit, jak by to bylo strašné, kdyby byla veškerá vegetace fialová nebo oranžová.”
A hle, co tím ta zbožná stará ženština způsobila. Aby bylo jasné, paní Wattsovou jsem měl rád. Byla to láskyplná bezdětná vdova, která měla kamarádského starého ovčáckého psa jménem Rover (opravdu) a zvala nás po vyučování do svého poněkud již sešlého starého domu u železnice, kde pro nás mívala sladkosti a pohoštění. Pokud si ji vybral ďábel k tomu, aby mě svedla ze správné cesty, byl daleko vynalézavější než v případě lstivého hada v ráji. Nikdy nezvýšila hlas ani nepoužila násilné prostředky, což o všech mých učitelích tvrdit nelze; celkově lze říci, že patřila k lidem, kteří se dočkali jistého uznání v knize George Eliotové Middlemarch, o nichž lze prohlásit, že jestliže „na tom nejste vy nebo já tak špatně, jak bychom mohli být“, je to „z poloviny díky těm, kteří žili čestným, nenápadným životem a odpočívají v hrobech, které nikdo nenavštěvuje“.
Avšak tím, co řekla, mě přímo vyděsila, Dokonce i mé řemínkové sandály se z rozpaků nad jejími slovy nějak pokroutily. Ve svých devíti letech jsem ještě nic nevěděl o Božím záměru, o darwinovské evoluční teorii, která mu oponovala, nebo o vztahu mezi fotosyntézou a chlorofylem. Tajemství o genetických informacích pro mě byla stejně nedostupná jako v té době pro kohokoli jiného. Tehdy jsem také ještě nenavštívil přírodní oblasti, kde je téměř vše odpudivě netečné, nepřátelské k lidskému životu a často i k životu jako takovému. Prostě jsem věděl, skoro jako bych měl přístup k nějaké vyšší autoritě, že se mé učitelce podařilo v pouhých dvou větách všechno pokazit. Oči jsou přizpůsobeny přírodě, a ne obráceně.
Úryvok z knihy Bůh není veliký
© Christopher Hitchens
