Devadesát dnů za železnou oponou

Byli jsme na to dobrodružství tři. Jacqueline, Francouzka indočínského původu, grafička v jednom pařížském časopise. Bludný Ital Franco, příležitostný dopisovatel
milánských časopisů, který bydlel tam, kde ho zastihla noc. Třetí jsem byl já, jak stojí v mém pasu. Všechno začalo v jedné frankfurtské kavárně, 18. června v deset hodin ráno. Franco si na léto koupil francouzské auto a nevěděl, co s ním, a tak navrhl, ať se „zajedeme podívat, co je za železnou oponou“. Doba – pozdní jarní ráno – byla na cestu ideální.

Frankfurtská policie nevěděla nic o úředních povoleních k přejezdu automobilu do východního Německa. Obě země nemají diplomatické ani obchodní styky. Každý večer jede po železničním koridoru jeden vlak do Berlína, kde se nevyžaduje nic víc než platný pas. Tento koridor je ale jakýsi noční tunel, který začíná ve Frankfurtu a končí v Západním Berlíně, maličkém ostrůvku Západu obklopeném ze všech stran Východem.

Jediným prostředkem, jak skutečně proniknout za železnou oponu, je silnice. Ale pohraniční úředníci jsou tak přísní, že se zdálo, že nemá cenu to dobrodružství riskovatbez formálních víz, a navíc s autem registrovaným ve Francii. Kolumbijský konzul ve Frankfurtu je obezřetný člověk. „Je třeba být opatrný,“ řekl nám svou rozvážnou španělštinou z Popayánu. „Uvědomte si, že tam všude vládnou Rusové.“

Němci byli explicitnější. Upozornili nás, že pokud vůbec budeme smětprojet, budou nám zabaveny fotoaparáty, hodinky a všechny cenné předměty. Varovali nás, že si musíme vzít dostatečné zásoby jídla a benzínu, abychom na šesti stech kilometrech od hranic do Berlína nemuseli zastavit, a že v každém případě hrozí, že nás Rusové sestřelí kulometem.

Nezbývala jiná možnostnež náhoda. Pod hrozbou dal šího večera ve Frankfurtu a dalšího německého filmu v němčině Franco prohlásil, že si hodíme mincí.

Padl orel.

„OK,“ řekl. „Na hranicích budeme dělat, že jsme blázni.“

---

Úryvok z knihy Devadesát dnů za železnou oponou

© Gabriel García Márquez