Kniha smíchu a zapomnění

Říkal to je zvláštní a v jeho očích byl nekonečný údiv nad tím, že všechno ví, ale nic neumí říci. Věci ztratily jména a slily se v jedno jediné nerozlišitelné jsoucno. A jenom já, když jsem s ním mluvil, mohl jsem na chvíli to bezejmenné nekonečno proměnit nazpět ve svět pojmenovaných jednotlivostí.

Jeho nesmírně veliké modré oči v krásné staré tváři byly stejně moudré jako kdysi. Vodil jsem ho často na procházku. Obešli jsme vždycky jeden blok domů, to bylo vše, na víc už tatínek nestačil. Chodil špatně, dělal malé krůčky a při troše únavy mu tělo začalo přepadávat dopředu a on ztrácel rovnováhu. Často jsme se musili zastavit, aby si odpočal, opřen čelem o zeď.

Na těch procházkách jsme si vyprávěli o hudbě. Dokud tatínek dobře mluvil, ptal jsem se ho málo. A tak jsem to teď chtěl dohonit. Mluvili jsme tedy o hudbě, ale byl to divný rozhovor mezi tím, kdo nic nevěděl a znal mnoho slov, a tím, kdo věděl všechno, ale neznal žádná slova.

Během celých těch deseti let své nemoci tatínek psal dlouhou knihu o Beethovenových sonátách. Psal sice o něco lépe než mluvil, ale přece jen se mu i při psaní čím dál hůř vybavovala slova, takže jeho textu bylo už těžko rozumět, protože se často skládal ze slov, která neexistují.

Jednou mě zavolal do svého pokoje. Měl na klavíru rozevřenu sonátu opus 111, její poslední větu složenou z variací. „Podívej se,“ řekl mi a ukazoval do not (hrát na klavír už také přestal umět), „podívej se,“ opakoval a podařilo se mu ještě říci po dlouhé námaze: „já už vím!“ a pořád se snažil mi pak něco důležitého vysvětlit, ale jeho sdělení se skládalo ze zcela nesrozumitelných slov, takže když viděl, že mu nerozumím, udiveně se na mě podíval a řekl: „To je zvláštní.“

Já ovšem vím, o čem chtěl mluvit, protože si tu otázku už dlouho kladl. Beethoven si ke konci svého života mimořádně oblíbil formu variací. Zdálo by se na první pohled, že je to forma ze všech forem ta nejpovrchnější, pouhá exhibice hudební techniky, práce spíš pro krajkářku než pro Beethovena. A on z ní udělal (poprvé v dějinách hudby) jednu z nejzávažnějších forem, do níž uložil své nejkrásnější meditace.

Ano, to je dobře známo. Ale tatínek chtěl vědět, jak tomu máme rozumět. Proč právě variace? Jaký za tím vězí smysl?

A proto mne tehdy volal do svého pokoje, ukazoval do not a říkal: „Já už vím!“

2

Mlčení tatínka, před kterým se ukryla všechna slova, mlčení historiků, kterým zakázali vzpomínat, to mnohonásobné ticho zaznívající z Čech tvoří pozadí obrazu, na který budu dál malovat Taminu.

Nosí dál kávu v hospůdce malého města na západě Evropy. Ale není již obestřena tou září laskavé pozornosti, která k ní kdysi přitahovala zákazníky. Přestala mít chuť nastavovat lidem ucho.

Když jednou Bibi zase usedla na barovou stoličku proti pultu a její dcerka batolící se dole strašně povykovala, Tamina nejdřív chvíli čekala, až ji matka napomene, a když se toho nedočkala, řekla: „Nemůžeš něco udělat, aby tak nekřičela?“

Bibi se urazila a řekla: „Řekni mi, proč tolik nenávidíš děti!“

Nedá se říci, že by Tamina nenáviděla děti. Zato v Bibině hlase se ozvala náhle zcela nečekaná zášť, kterou Tamina dobře slyšela. Ani nevěděla jak, a přestaly být přítelkyněmi.

Pak jednoho dne nepřišla do práce. To se ještě nikdy nestalo. Paní hospodská se šla podívat, co s ní je. Zazvonila u jejích dveří, ale nikdo neotvíral. Šla tam další den znovu a zase zvonila marně. Zavolala policii. Vylomili dveře, ale našli jen pečlivě uklizený byt, v němž nic nechybělo a nic nebylo podezřelého.

Tamina nepřicházela ani další dny. Policie se k případu znovu vrátila, ale nic nového neobjevila. Zmizení Taminy bylo odloženo mezi nikdy nevyřešené případy.