To proto, že otec pro ně ztělesňoval bezbřehou jistotu. Byl živoucí pevností. Většina z nás si buduje životní hradby z kompromisu, vztyčuje citadely z uvážlivé poddajnosti, sbíjí promyšlené padací mosty z citových ústupků a lije na nájezdníky vroucí smůlu plnou kyselých hroznů. Soudce Beggs se ale už zamlada opevnil bezúhonností a svoje věže i kaple vystavěl na rozumových základech. Jeho nejbližší by vám potvrdili, že v okolí hradu neponechal sebemenší skulinku, takže k němu nemohli vystoupat ani dobrosrdeční pasáčci koz, ani baroni s nekalými úmysly. Jeho nepřístupnost se však zároveň stala patrně jediným kazem, který tomuto skvostu znemožnil zazářit v celostátní politice, do jejíchž řad by jinak snad i náležel.
Stát na páně Beggsovu svrchovanost přesto pohlížel shovívavě, což jeho děti zprostilo počáteční potřeby namáhat se s výstavbou vlastních bašt. I jeden pán tak dokáže pozvednout celé své pokolení nad hrozící nebezpečenství a všeliké neduhy, a zajistit tím potomstvu přežití.
Silný muž může sám povznést mnohé, a předplatí-li ratolestem vhodnou přírodní filosofii, poskytne rodině zdání, že je třeba o cosi usilovat. Jakmile se Beggsova dítka naučila lavírovat mezi proměnlivými požadavky doby, už se jim sápala po krku ďábelská cílevědomost. Takto postižena pak dlouho lpěla na feudálních tvrzích svých předků, v nichž hromadila
duchovní odkaz – a dovedla by si z něj uchovat ještě víc, jen kdyby se vybavila patřičnými pokladnicemi.
Jedna ze spolužaček Millie Beggsové prohlásila, že v životě neviděla otravnější snůšku než tyhle zpovykance. Stačilo zafňukat, a Millie dětem dodala, co jim na očích viděla, anebo zavolala doktora, aby je ochránil před neúprosným světem, který tak výjimečná robátka dokázal zaopatřit věru jen chabě. Austinu Beggsovi se od otce náležité záštity nedostalo, a tudíž zaměstnával mozkové závity dnem i nocí, aby svoje sémě zabezpečil důkladněji. Millie chtíc nechtíc a bez váhání brávala děti z postele třeba ve tři hodiny ráno, třásla těmi vřeštidly a potichounku jim zpívala, aby tatínkovi rykem nevypudila z paměti Napoleonův občanský zákoník. Soudce se totiž nechával slyšet, že si snad bude muset pořídit tvrz někde na útesu a obehnat ji ostnatým drátem a smečkou šelem, aby měl kam utéct před tou uřvanou hordou.
Austin miloval Milliiny děti s odtažitou něhou i sebezpytováním, k němuž se význační mužové uchylují tváří v tvář pozůstatkům mládí, vzpomínkám na dobu, kdy byli ještě vzdáleni rozhodnutí, že se stanou strůjci vlastních zkušeností, a nikoliv jejich výsledkem. Kdo zaslechl laskavost v Beethovenově Jarní sonátě, ví, o čem je řeč. Snad by si s rodinou vybudoval i těsnější pouto, kdyby záhy nepřišel o jediného syna. Ve snaze překonat zklamání se zarytě upnul k obavám. A jelikož peníze coby jediný zádrhel dělají hlavu mužům stejně jako ženám, docházel s touto starostí za Millie. Účet za synův pohřeb jí hodil do klína se srdceryvným výkřikem: „Jak po mně proboha můžeš chtít, abych za tohle platil?“
Úryvok z knihy Věnujte mi valčík
© Zelda Fitzgeraldová (Český preklad: Kateřina Klabanová )
