Náš dům stojí na kraji města na konci slepé ulice. Za zahradou zarostlou starými stromy, nestříhanými keři a zřídkakdy kosenou trávou je jen prašná polní cesta, louka a nekonečný les. Plot i stěny domu jsou porostlé břečťanem, takže při pohledu z opačného konce ulice dům splývá s okolím a je těžké ho postřehnout. Ale když přijdete blíž, vidíte ho.
Je velký a pevný a tmavá okna se ze zelených listů na příchozí dívají, jako kdyby je pozorovala a zkoumala, jestli jsou hodni projít železnou brankou, vstoupit do předzahrádky a po dlážděném chodníku, jehož spárami prorůstá mech a tráva, dojít ke třem kamenným schodům vedoucím ke vchodovým dveřím.
Zvenčí se dům podobá mému otci. I on zdánlivě splývá s okolím, ale jakmile se k němu přiblížíte, vidíte jeho velikost, cítíte jeho sílu a pronikavý pohled.
V jednom se ale otec od našeho domu liší. Když dům otevře dveře, překvapí vás světlem, vstřícností, útulností a konejšivým pocitem domova. Otec své dveře nikdy neotevírá. Vůbec netuším, co se za nimi skrývá.
Náš dům je kouzelný. Vím to, protože čtrnáctého září devatenáct set osmdesát, kdy jsem se narodila, uplynul přesně rok a den, co se do něj rodiče nastěhovali. Otci bylo hodně přes čtyřicet a mamince jen o pár roků méně. Narodila jsem se po dvaceti pěti letech manželstvía vyrůstala jsem jako jedináček. Na rub jedné z mých prvních fotografií maminka napsala, že jsem zázrak a dar z nebes.
Pro otce jsem byla přítěží.
Když s námi bydlela Běla, dům voněl levandulí, lepidlem a připáleným jídlem. Ty tři vůně patřily k Běle stejně jako oči barvy čerstvě umleté kávy a vlasy v odstínu hořké čokolády, zastřižené do účesu, kterému říkala mikádo, ale který ve skutečnosti vypadal, jako kdyby si vlasy sama ustřihla podle hrnce. Běla ten účes považovala za velice francouzský. Přestože francouzsky neuměla ani slovo, měla slabost pro všechno, co s Francií souviselo. Odtud zřejmě pramenila i její láska k levanduli.
Fialovomodré levandule kvetly na záhoncích lemujících chodník k domu, v mísách u schodiště i v truhlících na okenních parapetech. Bělina víra ve všemocnou sílu levandule byla neotřesitelná. Tvrdila, že levandule odpuzuje dotěrný hmyz a chrání oděvy před moly. Šatní skříně prokládala pytlíčky se sušenými květy a tvářila se, že neslyší, jak otec nadává, že mu košile, svetry a kalhoty smrdí jako nějaké lehké ženské. Levandulovým olejem léčila otcův smutek, svou nespavost a má rozbitá kolena. Tvrdila, že levandule zlepšuje trávení a pomáhá proti nadýmání. Přimíchávala ji do džemů, vkládala do dóz s cukrem, přidávala do jídla a vyráběla z ní ocet i zmrzlinu.
Dům byl pro nás velký. Některé pokoje jsme vůbec nepoužívali, jen občas jsme s Bělou utřely prach, vytřepaly závěsy a vysály koberce, aby se do neobydlených místností nenastěhovali pavouci a jiní nezvaníhosté, ale Běla si přesto za své království zvolila kuchyň. Ne že by ráda vařila — přes veškerou snahu a důmyslné přísady ve stylu francouzské kuchyně každé Bělino jídlo chutnalo stejně, tedy připáleně. Vybrala si ji, protože právě v přízemní kuchyni přicházelo širokými okny dovnitř nejvíce světla a stál tam největší stůl v celém domě.
Běla velký stůl potřebovala. Trávila u něj celé hodiny vystřihováním, malováním, lepením a skládáním. Vyráběla koláže nejrůznějších barev a vzorů s obrazy snových krajin a portréty lidí, které se při pohledu zblízka roztříštily na stovky barevných obrazců. Všude byly hromady barevných papírů a odstřižků, a tak jsme museli jíst v sousedním obývacím pokoji.
Otec si stěžoval, že je v kuchyni nepořádek a že kvůli přenášení hrníčků s čajem a talířů s polévkami a omáčkami je celý dům pobryndaný a koberce samý flek.
Když otcovo brblání nabylo na síle a občas se ozvalo i ostřejší slovo, Běla s povzdechem shrnula papíry, nůžky a lepidla do krabic a jedli jsme v kuchyni, dokud nás výstřižky zase nevyhnaly do obýváku.
Bělina záliba ve vyrábění, která otci tak vadila a kterou jsem já zbožňovala, by se nezasvěcenému člověku mohla zdát zvláštní, ale měla své opodstatnění. Běla nejenže vyráběla koláže, ale protože byla učitelkou v mateřské škole, tvoření bylo i součástí práce, která se v jejím případě, pravda, poněkud vymkla kontrole.
Úryvok z knihy Tiché roky
© Alena Mornštajnová
