Poetika obrazů

Zobraziť celý úryvok

Chci tím říci, že film se nachází ve svém apoštolském období, v době, která v dějinách náboženství odpovídá jejich militantnímu prosazování. A pokud toto nesnadné období, jímž film prochází, nazývám velmi šťastným, pak jen proto, že pouze takové období a jeho nástrahy umožňuje spontánní zanícení. Pouze takové období podněcuje vůli a talent, jež jsou nejvyšší podobou, individuální podobou tohoto zanícení. Tito individuální předchůdci jsou vlastně misionáři, které vysílá Svatá stolice, aby připravili její triumfální příchod a evangelizovali barbary.
Nemůžeme dnes nevzpomenout dvou z těchto filmových misionářů: Canuda a Delluca. Je nás tu mezi námi několik, kteří mohou přiznat, že byli obráceni na film jedním či druhým z nich, možná oběma, a kteří jim za to nemohou než poděkovat.

Canudo byl misionář poezie filmu, Delluc misionář fotogenie.

Canudo už v roce 1911 publikoval esej o filmu, kterou dnes nemůžeme číst bez obdivu k jeho předvídavosti. Ještě celá léta po tomto datu byl film chápán v teorii i praxi jako zábava pro gymnasisty, jako dostatečně tmavé místo pro schůzky nebo jako poněkud somnambulní předvádění fyzických výkonů. Canudo pochopil, že film může a musí být skvělým nástrojem lyrismu. A tomuto novému lyrismu, který tenkrát ještě neexistoval skutečně, ale pouze jako proroctví, předpověděl jeho hranice i možnosti, jeho omezenost i neomezenost.

Toho dne, kdy v mysli našich vzdálených předků vyvstala nová abstrakce, totiž barva, se zrodila představa malířství. Stejně tak se idea sochařství a architektury objevila ve chvíli, kdy se v abstraktní podobě vytvořil v lidském myšlení pojem trojrozměrného prostoru. Delluc píše v roce 1919: fotogenie, to magické slovo, které dodnes zůstává zahaleno tajemstvím. S pojmem fotogenie se rodí myšlenka filmu jako umění. Neboť jak lépe definovat nedefinovatelnou fotogenii než takto: fotogenie se má k filmu jako barva k malířství nebo trojrozměrnost k sochařství, je to specifický prvek daného umění.

Zobraziť celý úryvok